Paříž je jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací na světě a pro turisty toho také mnoho nabízí: slavné památky, muzea, galerie, noční život, vyhlášenou gastronomii. Opravdu, ať jste jakéhokoliv zaměření, v Paříži se vám bude líbit. Jsou ale také věci, které se v průvodcích moc nezdůrazňují a leckoho jistě překvapí. Tou první věcí je velikost Paříže. Přestože v ní žije více než dva miliony stálých obyvatel, je Paříž svou rozlohou pětkrát menší než Praha, a je tak zhruba stejně velká jako Olomouc.
To má své výhody – například je snadno možné přejít Paříž pěšky od jednoho konce k druhému. A památky jsou taky natěsnány víceméně na jednom prostoru. My jsme hned první den obešli velký, dvacetikilometrový okruh, během něhož jsme viděli prakticky všechny pařížské památky (jen La Défense, Montmartre a Versailles jsou trochu stranou). Paříž je tak i ideální cíl pro víkendovou dovolenou, když v pátek přiletíte, v sobotu projdete skoro všechny památky a v neděli si kromě Montmartru a La Défense zajdete do jedné či dvou galerií. (Akorát na Louvre samotný potřebujete prakticky celý den, a to hovoříme o minimalistické verzi.)
Nikoho asi nepřekvapí, že v Paříži žijí Francouzi. V tomto ohledu už však může leckoho (i nás) překvapit, že prakticky všichni umí anglicky (a to většinou dost slušně). Přesto se ale francouzština hodí – zejména v zastrčených krámcích narazíte i na „správné“ Francouze, kteří ovládají jen jazyk svých předků. A hodně času vám ušetří schopnost francouzsky číst – je o dost rychlejší říct název artiklu než ho složitě popisovat (v některých obchodech jsou navíc hosté obsluhováni kadencí 10 hostů za minutu – tam se na vás můžou i mračit, že zdržujete). Pokud ovšem francouzsky číst neumíte, je naopak čirý nesmysl se snažit vyslovovat názvy, protože francouzština je jeden z těch jazyků, v nichž psaný a mluvený projev pro laika vypadají jako dva zcela různé jazyky.
Přestože Paříž je malá a dá se po ní chodit pěšky, někdy budete chtít využít i jiné možnosti. O hromadné dopravě píšeme jinde. Taxíkem jsme nejeli, ale i tak bych vám je spíš nedoporučil – ale spíš hledejte v bedekrech, tam to budou vědět líp. Pak je ještě možnost si půjčit kolo (na ulicích je spousta stojanů), ale to zavání sebevraždou, protože Francouzi (teda aspoň Pařížané) neumí řídit. Silniční pravidla sice platí v podstatě stejná jako u nás, ale v Paříži nepůsobí jako nejvyšší princip, ale spíš jako takový poradní hlas. Jinak Když k tomu připočtete, že v Paříži je každých 50 metrů nějaké náměstí (a náměstí je definováno tak, že z něj vede aspoň sedm ulic) a princip fungování kruhových objezdů Francouzi nechápou (viz video a sérii Stephena Clarka Merde!), vyjde vám z toho solidní guláš. Prostě kdo jede, jede, kdo nejede, stojí. Jo, a taky je třeba dost troubit. Kupodivu se v celém tomhle mumraji dost svižně proplétají autobusy. Čekat na přechodu na zelenou pak napadne jedině turisty (a to ještě jen ty nablblé – třeba nás) a ani rozhlížet se nepatří tak úplně k dobrým mravům.
Paříž (teď myslím Paříž ve smyslu „pařížská městská správa“) je ale jinak turisticky snad nejvstřícnější město, ve kterém jsme kdy byli. Pokud nepočítáme černochy, kteří chrastí kýčovitými atrapami Eiffelovek, útočí na lidi mechanickými ptáky a odříkávají přitom mantru „tů euro, tů euro“, jsou nejpočetnějším poddruhem pařížského obyvatelstva četníci. Četníci jsou velmi ochotní, takže kdykoliv budete mít jakýkoli problém, stačí se rozhlédnout kolem a zeptat se o radu nejbližšího žandára. Navíc je v podstatě nemožné se v Paříži ztratit, i když je to tam samá křivolaká ulička a o pravém úhlu v dobách, kdy Paříž vznikala, neslyšeli. Všude jsou totiž autobusové zastávky, na nichž je mapa celé Paříže, a záchodky, na nichž je podrobná mapa okolí. À propos, záchodky… Součástí každého takového automatického záchodku je kromě zmíněné mapy a samotného záchodu (překvapivě) i kohoutek s pitnou vodou. To se samozřejmě hodí, ale upozorňujeme, že je to taky jediné místo v Paříži, kde voda je sice pitná, ale má pachuť. Jinak je pařížská voda velice chutná. Ale zpátky k záchodkům – ty jsou automatické, takže po každém „návštěvníkovi“ se celé umyjí. Klíčové instrukce říká nějaká ženská francouzsky, takže někomu by mohlo uniknout, že vy sice tlačítko „spláchni“ zmáčknete hned po potřebě, ale příkaz bude proveden až ve fázi mytí. Navíc spustit mechanismus, který vám ruce omýdluje, omyje a osuší, není lehké (vlastně dodnes nevíme, co ho spouští). Dohromady to znamená, že jestliže jsou ve frontě před váma více než dva lidé, tak to vzdejte, protože budete čekat aspoň 20 minut. Moc to nevadí, protože těch záchodků je po Paříži dost (a obvykle tam fronty nebývají – i když, samozřejmě, platí Murphyho zákony, takže fronty tam nebývají právě tehdy, když záchody nepotřebujete použít).
Co se týče obecných informací o tomto krásném městě, kterému se přezdívá la ville d’amour (město lásky), už vám toho mnoho nenabídneme. Teď už se prostě rozeběhněte na ostatní stránky. Pokud bychom ale měli připojit hned na začátek nějaké své celkové hodnocení, určitě vám Paříž doporučujeme. Je to město takového významu v historii, architektuře, kultuře, gastronomii, módě a vůbec tak nějak ve všem, které je navíc pro nás velmi dosažitelné. Alespoň jednou v životě se tam nepodívat by byl skutečně hřích – a hlavně velká škoda pro vás. A doporučujeme se tam dostat dříve, než vám bude 26 let (nebo než se rozpadne EU, což může být podstatně dřív i u těch v našem věku), protože přijdete o jedinečnou možnost mít v podstatě všude vstup zdarma.
